Sprcha, náplast, sklenice

Owen se nenápadně vpotácel do místnosti. Držel se u zdí. Zaprvé proto, aby ho nikdo neviděl, pokud by tam náhodou byl, zadruhé proto, že se sotva držel na nohou. Šedou košilí mu na několika místech prosakovala krev.
„Proboha, co se ti stalo?“ vyjekla Toshiko, upustila obsah své náruče a rozeběhla se k němu. Její křik vylákal z kanceláře i Jacka s Iantem, i když o něco později, než by se dalo předpokládat jako reakce na něj.
Owen zaklel, že je prozrazen, ale snažil se tvářit v pohodě. „To nic není, vážně. Je to jen škrábnutí, na to nepotřebuju ani náplast!“ Na podporu svých slov udělal dva kroky dopředu, načež zavrávoral a málem přepadl přes zábradlí. Sykl a už s pomocí Tosh scházel schody k pitevnímu stolu.
Za hekavých zvuků a funění si neochotně zašíval několik dlouhých škrábanců na hrudi. Pár dalších, menších na rukou a zádech si nelibě prohlížel. „Potřeboval bych sprchu.“
„Nejdřív bys nám mohl říct, co se stalo,“ ozval se Ianto bez přílišného zájmu o Owenovo zdraví.
Jack se zasmál. „Janet ti dala košem? Některé holky se rády perou…“
Owen se zašklebil. „Pral jsem se spíš já. Možná abych přežil.“
„Tak ji nemáš provokovat,“ pokrčil Jack rameny a zašel zpátky do kanceláře, Ianto za ním.
„Jsi v pořádku? Nemůžu pro tebe něco udělat?“ zeptala se Toshiko starostlivě.
„Ne, teď už si jen dám tu sprchu, sklenici vodky a půjdu spát, dík.“