čtvrtek 7. listopadu 2013

Nesnesitelná lehkost bití (6)



Po takovém výprasku jsem neměl sílu se ani odplazit z pokoje, proto mi pomohlo, že ho sám opustil. Ležel jsem tam dlouho, chvíli jsem i spal, nebo možná byl v bezvědomí, sám nevím, pak jsem se teprve zvedl, ohnutý bolestí páteře a žeber, a šel dodělat svou práci.
Málem mi připadalo, že mě šetří, protože po mně několik dní skoro nic nechtěl, a to sám nemohl dělat moc věcí, ale pak jsem udělal další chybu.
Již podruhé se mi nepodařilo chytit noviny, které po mně rozjívený malý chlapec až moc prudce hodil, a musel jsem jít do tiskárny pro nové. Cestou jsem se pořád protahoval, jak mě bolela záda, ale doufal jsem, že mi ta procházka alespoň prospěje.
Minul jsem ordinaci doktora Stapletona a nejistě se vrátil k jeho dveřím. Zaklepal jsem.
„Ano? Už běžím!“ ozvalo se za dveřmi společně s hlasitými spěšnými kroky. „Omlouvám se, paní Walterová je nemocná, tak se o všechno starám sám,“ omluvil se mi hned a pobídl mě ke vstupu. „Copak vás trápí, Alberte?“ usmál se mile.
„Jde o Sherlocka…“ začal jsem a lehce mu popsal situaci. Ne to, jak ke zranění došlo, ale co ho teď trápí.
Doktor mě s kýváním vyslechl a pak se znovu usmál. „Myslím, že bych pro vás něco měl,“ zvedl se a donesl lahvičku plnou pilulek. „Tohle by mu mělo pomoct.“
Zaplatil jsem z trochy svých peněz, které jsem měl, poděkoval a spěchal dál pro noviny. Nemohl jsem nechat Sherlocka moc dlouho čekat.
Vyběhl jsem schody, jak rychle jsem s bolestmi dokázal, a položil noviny na stolek. Sherlock v pokoji nebyl, ale slyšel jsem, jak kulhá po chodbě. Šel jsem mu tedy naproti.
Mile jsem se usmíval, ale uvnitř jsem se cítil zraněný při pohledu na něj. Hrábl jsem do kapsy pro lahvičku.
„Pane, něco jsem vám přinesl,“ informoval jsem ho pozitivním hlasem, ale změny výrazu jeho tváře jsem se nedočkal. Mlčel, tak jsem pokračoval. „Mělo by vám to pomoci od bolesti i při hojení.“
Těkal pohledem z mého obličeje na předmět v ruce a zase zpět.
„Co je to?“ zeptal se podezřívavě a já už tušil, že ho nepotěším, jak jsem chtěl.
„Prášky,“ hlesl jsem, „prášky od doktora Stapletona, zastavil jsem se u něj cestou pro noviny.“
„Proto ti to trvalo tak dlouho?“ zabručel.
„Ano, ale já…“ Ztrácel jsem naději. „Chtěl jsem vám pomoct.“
Odstrčil mě od sebe holí. „Nechci žádnou pomoc. A od tebe už vůbec ne. Měl bys jít uklidit stáj.“
„Vážně byste to měl vyzkoušet…“ zaprotestoval jsem tiše.
„Řekl jsem ne!“ zvýšil hlas a vyrazil mi lahvičku z ruky. Její obsah se rozsypal po podlaze.
Belhal se do pokoje a cestou kolem mě si udělal prostor loktem. Zavrávoral jsem a jen taktak se chytil zábradlí, bohužel jsem ale našlápl rozsypané pilulky, a stejně uklouzl. Padal jsem. První náraz o schody mi vyrazil dech, druhým nárazem se mi ho podařil chytit zpět, a když jsem dopadl dolů, ležel jsem a zíral na strop.
„Žiješ, Alberte?“ slyšel jsem Sherlocka se ptát. Žádný hluk, že by se snažil sejít schody, ale to bych po něm ani nechtěl.
„A-ano,“ vykoktal jsem ze sebe namáhavě.
„To je dobře,“ odpověděl tiše a já slyšel, že se vzdaluje do pokoje. Za pár minut začaly hrát housle. Klidně a vyrovnaně.

Žádné komentáře:

Okomentovat