Zbytek dne jsem co hodinu navštěvoval jeho pokoj, abych se
přesvědčil, že tentokrát nic nepotřebuje. Nelíbilo se mu ani to, jak často jsem
chodil, ale tak nějak jsem stejně neměl co riskovat. Navíc… Vrčel pokaždé, když
mě viděl, a já jsem tušil proč, i když přesvědčil jsem se o tom až druhý den.
Zrovna jsem uklízel něco v zadní části domu, když se
ozvalo bouchání. Slyšel jsem ho, přesto na mě Sherlock hned křičel, abych šel
otevřít. Otřel jsem si ruce do kalhot a vpustil hosta dovnitř.
„Dobrý den,“ smekl příchozí klobouk, když vcházel do haly. „Tuším,
že jsem očekáván.“
„Pošli ho nahoru,“ houkl Sherlock, čímž potvrdil jeho slova.
Bylo nezvyklé, aby nepřišel svou návštěvu přivítat a nechal se překvapit u sebe
bez toho, aby ji uvedl, nebo alespoň tenhle muž byl jednou z nich. Pokrčil
jsem rameny a pokynul muži směrem ke schodům.
Nějaký čas se z pokoje ozývaly hlasy, než Harold s úsměvem
opouštěl dům. Ve dveřích se ještě zastavil. „Dávejte na něj pozor, mladíku,“
řekl soucitně a vyšel ven.
Zavřel jsem za ním dveře a pak se hned rozběhl nahoru. Stalo
se snad něco? Téměř jsem vletěl do Sherlockova pokoje, ten už však neseděl v křesle,
ale v malých pravidelných kroužcích a osmičkách se pohyboval po pokoji.
Učil se chodit s hůlkou.
Už jsem ho s vycházkovou holí viděl dřív, ale používal
ji jen jako módní doplněk. Tentokrát měl jinou, o něco delší, odhadoval jsem,
že připravenou na míru přesně na jeho výšku.
„Je vám něco, pane?“ zeptal jsem se, kolena rozklepaná, když
jsem ho takhle viděl.
Pevně semkl rty a zkoumavě mě pozoroval. „To bys měl vědět
ty, nemyslíš?“
Zalapal jsem po dechu. Myslel to tak, jak myslím, že to
myslel?
Hůl se zabořila do koberečku s vysokým vlasem a
Sherlock zavrávoral. Přiskočil jsem k němu a ihned ho podepřel, aby
nespadl, ale octl jsem se na zemi sám. Holí mi podkosil nohy a praštil mě s ní
přes záda.
„Nejsem žádný mrzák, abys mi musel pomáhat! A pokud budu, je
to tvoje vina!“ osopil se na mě.
Často zůstával ve většině situací naprosto klidný, anebo se
tak alespoň na povrch choval, ale nyní byl vážně naštvaný. Zakňučel jsem. Další
rána.
„Promiňte,“ pípl jsem a myslel jsem to vážně. Ublížil jsem
mu a bylo mi to neskutečně líto.
Otočil jsem se k němu zády, abych mu je nastavil.
Zasloužil jsem si trest.
Žádné komentáře:
Okomentovat