neděle 3. listopadu 2013

Nesnesitelná lehkost bití (1)



Neplakal jsem proto, že to bolelo. Neplakal jsem ani proto, že by mě to šokovalo. Nebylo to poprvé a nebylo to ani naposledy. Vlastně by se dalo říct, že mi tekly slzy tak nějak ze zvyku, anebo prostě z lásky. Nepochopitelné? Možná… Každou ranou jsem ho zbožňoval víc, každým ponížením si zajišťoval moji bezmeznou oddanost.
Klečel jsem na barevně vyšívaném perském koberci, netrénovanému oku by jistě unikly rudé kapky, které se postupně objevovaly, jak mi krev stékala po kůži a pomalu odkapávala. Klečel jsem opřený o dlaně s pokrčenými lokty, které se mi podlamovaly.
Na zelený ornament dopadla slza a rozprskla se. Neopovažoval jsem se sáhnout si na ránu na krku, ač pekelně štípala a reflex mi velel se za ni chytnout. Neopovažoval jsem se vůbec pohnout, natožpak zvednout hlavu. Přesto jsem koutkem oka viděl, jak sedí v křesle, ve tváři ani sebemenší náznak emocí, utíraje si smyčec do hedvábného ubrousku. Na bílé látce zůstávaly jasné červené pruhy od krve.
Ticho v místnosti prořízl ostrý zvuk zvonku. Trhl jsem sebou, ale stále jsem se nehýbal.
„Někdo zvonil, Alberte…“ řekl chladně a pozvedl obočí, jako kdybych jen tak lelkoval, místo abych šel otevřít.
„A-ano, pane,“ zakoktal jsem se a s pár těžkými heky se vyškrábal na nohy. Za rohem jsem si konečně ohmatal ránu a cestou ke dveřím se podíval do zrcadla. Jeden krvácející šrám přes tvář, druhý, podstatně hlubší, přes celý krk. Jak tohle budu vysvětlovat? Přikryl jsem si ránu na krku šátkem ležícím na botníku a otevřel.
„Dobrý podvečer. Je pan Holmes doma?“ zeptal se muž již netrpělivě přešlapující za dveřmi.
Mlčky jsem pokývl a pokynul mu, aby vstoupil.
„Jste v pořádku, mladý muži?“ otočil se ještě za mnou a prohlédl si mě od hlavy k patě.
„Já… Ano. Ano, jsem,“ pokusil jsem se o co nejvěrohodnější úsměv. „Jen bych se měl víc naučit s vozatajským bičem,“ vymyslel jsem si výmluvu, která se mi jako jediná zdála na takovéhle šrámy možná.
„Dejte si na to kostival,“ doporučil mi.
„Hmm, bič,“ ozval se téměř neslyšný šepot, který jsem se ale po dost krátké době naučil vnímat.
Otočil jsem hlavu nad schody, kde už stála Sherlockova dokonalá postava. Rukou se opíral o zábradlí, druhou roztaženou v přátelském gestu. Host mě napodobil.
„Sherlocku!“
„Rád tě vidím, Harolde,“ usmál se a sešel těch pár schodů, aby se s mužem přivítal. 
Mohl jsem zmizet a v klidu si někde o samotě lízat rány. 

Žádné komentáře:

Okomentovat