Doctor se otočil od ovládací desky a zarazil se. Do
místnosti právě vstoupil kapitán. Úplně nahý.
"Jacku?" povytáhl obočí, ale to byl jediný pohyb,
kterého byl schopen.
"Doctore?" naklonil hlavu a jedním koutkem se
pousmál. Mohli bychom to nazvat úšklebkem, lehce zlomyslným úšklebkem.
"Proč..." začal Doctor větu, ale rozmyslel si to,
když se mu hlas počal lámat. Pohled zabodnutý kamsi těsně vedle kapitánova
boku, přesvědčující sám sebe, že nevlastní periferní vidění.
„Proč jsem nahý?“ zeptal se s andělským výrazem,
nejspíš se dobře bavící nad Doctorovým rozrušením.
Ten se konečně donutil zvednout hlavu a podívat se mu do
očí. Náznak pokývnutí.
„Protože mi něco dlužíš,“ odpověděl si klidně na vlastní
otázku, čekaje na další.
„Co? Já ti dlužím? CO ti dlužím?“ zkrabatil čelo a
z náhlého pudu sebezáchovy o krok ucouvl.
Jack ho napodobil a udělal jeden krok kupředu. „Pamatuješ si
na tu planetku, kterou jsme navštívili asi před měsícem?“
Nejistě zamžoural. „Ehm, jo. Jo, pamatuju. A?“ naklonil se
zvědavostí bezděčně dopředu.
„Něco se tam stalo,“ pokračoval stále klidně a až tajemně.
„Stala se tam spousta věcí, Jacku!“ vypěnil nakonec Doctor.
„Bojovali jsme, utíkali, málem jsem přišel o život, seznámili jsme se s Leou,
dostal jsem kaktus, ale nic z toho tě nenutí stát tu přede mnou nahý
s chloubou jak stožár válečnýho křižníku!“ vysypal ze sebe a máchl
rozčileně rukou směrem k němu. Až když to udělal, došlo mu, jak blízko
sebe vlastně stojí. Jack musel někdy udělat ještě jeden krok k němu. Téměř
se ho dotkl, což ho zarazilo, setrval asi deset vteřin v gestu, ve kterém
ztuhl, a pak se s vyděšeným výrazem a očima vytřeštěnýma otočil zády
k němu. „Měl bych asi jít.“
„Kam bys chodil?“ pokusil se kapitál o další krok.
„Pryč. A ty,“ otočil se zpět a ukázal na něj prstem, „ty
zůstaneš TADY.“
„Dlužíš mi,“ zopakoval pevně.
Doctor s pootevřenými ústy nechápavě zakroutil hlavou.
„Co ti sakra dlužím?!“
„Seznámili jsme se s Leou, ano. A já jsem se seznámil o něco
víc než ty. Akorát že jsi pak přiběhl s tím, že musíme s Tardis do
minuty odstartovat nebo… něco vybouchne… už nevím, co jsi to mlel. Kdybys mi
dal pět minut….“
„Jacku!“ okřikl ho. „Vážně mě nezajímá, kolik minut bys na
co potřeboval. A velice se ti omlouvám za to, že jsem ti překazil jeden
z tvého milionu úletů, ale pořád nechápu, o co ti jde tady a teď se…
mnou…“
Znovu ztuhl v pohybu i slově, které měl právě na
jazyku. Myšlenky a fakta se mu začínaly dávat dohromady.
„Ne!“ vydechl. „Ne, ne, ne, ne, ne. Nejde ti o to, že ne?“
kroutil zoufale hlavou, až jeho nagelované vlasy směšně poskakovaly.
„Řekl jsi, že mi to vynahradíš,“ ohradil se kapitán.
„Možná,“ zamračil se zamyšleně, „ale myslel jsem, že si
třeba zajedeme na planetu plnou mladých povolných… čehokoliv,“ nabídl a opět se
pokusil nenápadně ucouvnout.
„Kdy?“ zeptal se Jack věcně.
„Já… nevím,“ téměř zakňučel. „Ještě jsme na žádnou
nenarazili!“
Jack se zhluboka nadechl a vydechl. „Měsíc, Doctore. Měsíc.“
Ještě několika kroky se přiblížil.
Poslední pokus o únik, ale Doctorova záda se dotkla stěny
Tardis. Byl v pasti. Věděl to.
„A… A co třeba… K… Kompromis?“ vykoktal a pokusil se o
nevinný úsměv, který byl ale ve skutečnosti jen jakýmsi zoufalým šklebem.
***
Tardis zněla basová hudba, Jack Harkness se pohodlně
rozvaloval na židli a neskrývaně nadšeně se usmíval. Kolem jeho hlavy právě
prosvištělo modré sako, chvíli na to se mu za ucho zavěsila kravata.
„Pomaleji,“ napomenul Doctora, zrovna balancujícího na jedné
noze, aby si sundal botu bez ohnutí se.
Tiše zavrčel, ale neprotestoval. Mohlo to přece jenom
dopadnout mnohem hůř.
Žádné komentáře:
Okomentovat